3. Kapitola - U Malfoyů

28. října 2011 v 14:25 | Muhe |  Morisovi
O měsíc a čtyři dny později: 14.6 - Neděle.
Dneska jedeme na Návštěvu. Je to návštěva s velkým N, neboť jedeme k Malfoyům. Je to smutné, ale ano. Je to pravda. Jedem k těm dementům, co jsou posedlí čistou krví, černou magii a zabíjením. A pročpak tam jedeme? Protože mamka je s ním děsná kámoška.
Taťka tam jede jenom kvůli té jeho manželce, prý je normální ( ano, taky se mi to zdá velice nepravděpodobné).
A my ostatní jsme k tomu násilně přinuceni.
I když Lousiu s Cat by jste k tomu nutit nemuseli. Dokonce ani Morise.
Holky tam jedou kvůli pěknému klukovi (prý) a černé magii. Můžete hádat, co ke které patří. A Moris tam očekává lovení holek, jako vždycky.
Elsie uvítá každou společnost, protože vyjde s každým. Gemmě je to převážně jedno - jezdit na skateu si prý může i tam, i když pochybuju… To mamčiné - "Chovejte se slušně, nebos vámi zatočím!" - znělo dost výhružně. Takže má Gemma asi po zábavě. Ale to Moris taky, jestliže se s tou holkou plánuje vyspat.
No v každém případě JÁ tam nechci. Ale co je mi to platné, když jsem jen ubohá prostřední sestra…
"Tak pojďte, pospěšte si!" Hnala nás mamka k přenášedlu. Všichni jsme se poslušně chytili přenášela, které nás "aportovalo" na místo určení před Malfoy Manor. Tatka a Georgie už tu byli. Všichni jsme se sebrali a po zaklepání nás skřítek pustil do domu.
"Ahoj Mirando! Jsem tak rád, že už jste tady!" Usmál se křivě ten chlápek co vešel a objal se s mamkou.
"Jo, to já taky Abraxasi," řekla mamka.
"A tohle to je naše rodina!" Ukázala rukou po všech z nás a začalo všeobecné představování. Já jsem o to nestála a jsem se potichoučku vypařila. No dobře zas tak potichu to nebylo, protože ta nejmíň sto let stará podlaha skřípala a vrzala jako o život. Ale přes ten zmatek si mě naštěstí nikdo nevšiml.
Vyrazila jsem na průzkum domu. Možná to je neslušné, ale tyhle věci ohledně etikety jsou totálně volné. To je taky jediná vlastnost, kterou máme s Mouses společnou.
Neušla jsem ani deset kroků a už se naproti mně, nenápadně jako duch, vynořil nějaký kluk.

"Co tady děláš?" Začal příkře.

"Stojím,"odsekla jsem a chtěla dodat "debile". Až mě svrběl jazyk jak moc jsem mu to chtěla říct, ale nebudu si dělat hned problémy.
"To vidím, ale co děláš v tomhle dome?" Upřesnil dotaz.
"Nejsem odvařená z toho, že tu musím trčet, ale přijela jsem tu se svojí famílií na návštěvu." Jakmile jsem dopověděla, vypadal, jakoby mu konečně něco docvaklo. Zázrak.
"Jo, tak ty jsi ta návštěva. Vítej u nás v Malfoy Manor! Já jsme Lucius Malfoy." Jasně jsem poznala změnu v jeho hlase. Byl najednou o hodně příjemnější.
"Těší mě, já jsem …" Stihla jsme mu jen stisknout nataženou ruku, ale už jsem se nestihla představit, protože mi do řeči skočil brácha.
"To je Morisová!"
"Morisi, co tu děláš?!" Vybuchla jsem.

"To samé co ty?" Zkusil se vyhnout odpovědi.

"No dobře," uzavřela jsme to. Takhle bychom se totiž mohli hádat do setmění.
Lucius na nás zaraženě hleděl.

"Vy nemáte normální jméno?"
"Ne!" Vyhrkli jsme s bráchou unisono a oba ve stejnou chvíli taky vybuchli smíchy z našich pohledů.

Lucius si nás nejprve měřil nejistým pohledem - asi tak, jak se díváte na blázny - a pak radši odešel.
Sedla jsme si tedy na pohodlnout sedačku v obýváku, kam se všichni hrnuli.Vedle mě z levé strany si sedl George a z pravé Lousia. Vedle Lousii Lucius.
Asi uhádnete, že společnost těch dvou na mě nalepených mi byla příjemná asi jako tisíc mravenců štípajících mě do zadku.
Seděla jsem ta znuděná sotva poslouchají co kecají, když v tom mamka skoro vykřikla mé jméno.

"Hele, o co jde?" Zeptala jsem se na rovinu. Mamka vypadala maličko překvapeně, ostatně jako všichni, ale pak na mě vrhla přísný pohled. Hned na to se zase zářivě usmála.
"Zrovna jsem tady Abraxasovi vykládala, že jsi velmi nadaná na lektvary!"
"Eh….co?" Vykoktala jsem zmateně. Copak neví, že já jsem na lektvary totálně hrozná? Vždyt taková věc se nedá zapomenout, málem jsem podpálila barák. No, málem… řekněme to tak, že já a lektvary nikdy nepřilneme. Tak proč tady mamka u všech skotů vykládá takové blbosti?
"No tak, Morisová!" Šklebil se na mě brácha a to pořád nedocházelo.
"To nemluví na tebe!" šeptl mi do ucha George naléhavě.
"A proč teda řekla moje jméno?"
"Ona ale neřekla tvoje jméno!"
Zasyčel mi do ucha tak silně, až to zabolelo.
"A přestaň se tak čumět!" Nakázal brácha a díval se na Lousiu, se kterou právě mluvil Abraxas.
"Nevíš, kde jsou hajzly?" Zeptala jsem se potichu Luciuse.
"Doprovodím tě," řekl mírně zklamaně, že musí opustit Lousiinu společnost.
"Ta tvoje sestra je podle mého gusta!" Podotknul, když jsme vyšli.
"Se nedivím…" zabručela jsem.
"Ty jsi taková?" Uchechtla jsem se tomuhle stoprocentně dementnímu dotazu.

"Ne, to vážně ne. Já nejsem narušená psychotická kráva s vypatlaným mozkem, která po všech jenom ječí." Lucius se na mě zaškaredil.
"Jak to myslíš?"
"Ehm, chápej. Ty jseš hezký, svalnatý kluk, kdežto já její mladší segra, takže je jasné, že na tebe bude o tisíc procent milejší," pokusila jsem se mu to vysvětlit ze svého pohledu. Ale asi to nepobral, protože nic nedodával. Chvíli
bylo ticho přerušované jen našimi kroky.
"Stoprocentně se dostane do Zmojozelu," řekl přesvědčeně.
"Hm…" přikývla jsme neurčitě, jelikož jsem neposlouchala a přemýšlela nad bouchnutím, co jsem zrovna slyšela.

"Co to je?" Zamračil se Lucius.
"Vím já?" Pokrčila jsem rameny. Oba jsme nastražili uši a vydali se za zvukem.
Lucius otevřel dveře do haly a odtamtud se vyřítilo pětičlenné stádo. Připomínalo to příchod naší rodiny, ale tihle byli přece jen o něco klidnější.
"Čau Lucie!" Pozdravila ho jedna holka, která nápadně připomínala Lousiu.
"Nazdar Bello," odpověděl suše.
"Brej den!" Zahuhlala jsem na její rodiče a ti se ani neobtěžovali s odpovědí. Pche, se na ně příště taky můžu ...
Zatím se můj doprovod zakecal s přítomnými. Či já vím odkud se znali, každopádně mě to nezajímá, alespoň ne ted kdy zuřivě bliká červená kontrolka na mém kriticky přeplněném močáku.
"Ten hajzl" Ne, to jsem nikomu nenadávala, i když jsem měla chut nadávat právě Luciusovi. Ale ne, to jsem mu jen naléhavým syknutím do jeho ctěného ouška připomněla, že můj močák už je vážně zoufalý.
Naštěstí pro mě se hosti přesunuli do obýváku a Lucius mě konečně zavedl na záchod.
"Odkud ji znáš" Zeptala jsem se ho při cestě zpátky.
"Jako Bellu? Normálka, ze školy," znuděně zívl.
"V jaké jsi vůbec koleji?"
"To to nejde ani trochu vidět?" Ušklíbl se na mě.

"Tak já ty koleje neznám a nevím, čím se vyznačují."
"Pak ti název stejně nic neřekne," pokrčil rameny.
"No dobře, ty je znáš, kde myslíš, že budu?"
"Tipl bych tě na Mrzimor."
"A to je dobře?"
"Děláš si srandu? Do Mrzimoru chodí samí dementi," ušklíbl se.

"Debile…" strčila jsem do něj za tu urážku.

"Možná, že tam nakonec nebudeš!" Řekl nadějně.
"Si bud jistý!"
V obýváku bylo lidí jak nasraných. Skoro jsem mezi nimi nenašla svojí rodinu. A když říkám skoro, tak to tak taky myslím. Přisedla jsme si k Elsie a Cat, co seděli naproti nějakých černovlasých kluků a vášnivě s tím jedním debatovali.

"Tohle je Sírius Black!" Ukázala Cat na toho zubícího se frajera.
"Ahoj!" Nejspíš postřehl
můj velice "nadšený"
tonu, kterým jsme ho zdravila a
tak si mě přestal všímat. Díky bohu. Obrátila jsme pozornost směrem ke klukovi vedle Siriuse. Zdál se o něco mladší, asi o rok. Znuděně čuměl okolo.
"Taky tě to nudí?" zeptala jsem se.
"Víc už to nejde," odfrkl si. "Tebe taky?"
"Že váháš. Nejradši bych se zpakovala, nebo našla Gemmu," nebo dělala cokoliv jiného - třeba se koukala do zdi a jak schne lak. Byla by to větší zábava, než tohle.
"Kdo je Gemma?"
"Moje segra. S ní se člověk nikdy nenudí, zvlášt s jejím skateem, na který jsem přísahala, že už nikdy nestoupnu, protože když jsem to udělala minule, nabila jsem si držku." Nevím, proč jsem tomu nebohému klukovi vykládala svoje trapasy, beztak ho i dění v Malfoy Manor zajímalo víc, než moje kecy. Ale možná už moje hranice nudy překročila únosnou část a nutila mě žvatlat nesmysly.
"Co to je skate?" Zajímal se. Asi půl minuty jsme se na něho dívala jako na exota, než mi konečně došlo, že pokud je z čistého kouzelnického rodu, mudlovské věci jako je skate znát nemůže. A jak o tom věděla Gemma? Jí vůbec nevadilo se scházet s mudli venku před barákem a tak podobně.
"Ehm, víš…. To je složitý. Jestli uvidím Gemmu, tak ta ti to stoprocentně ráda vysvětlí, já nejsem ta správná osoba."
"Čau, mluvil tu někdo o mě?" Přiřítila se Gemma.
"Jo, čau! Vysvětli mu, co je to skate." Tak a má na nejmíň půl hodiny o zábavu postaráno. Nejspíš už ted lituje, že se vůbec zeptal. A já můžu jít koukat, jak roste tráva...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama