2. Kapitola - Skejt... Co to je? NEPŘÍTEL!

28. října 2011 v 14:24 | Muhe |  Morisovi
Už jste se někdy cítili tak, jako byste vyšli z míchačky na maltu? Prostě tam strávili celou noc a ráno si v pohodě vypadli? Nebo vlastně né úplně v pohodě.
Došla jsem z mého podkrovního pokoje do obýváku, kde byl shon.
"Čau, co se to tu děje?" Oslovila jsem Davea.
"Tys zapoměla? Dneska se Mother's day! Přijede snad čtvrtka planety, co se pokládá za naší rodinu," oznámil brácha.
"Aha..."
"A víš kdo ještě příjede?"
"To fakt netuším," odpověděla jsme popravdě. Že bychom v rodině měli i nějaký to zvíře?
"Tetička Pepinda... "
"Co?" vykvikla jsem.
"Strýček Chose..."pusa mi zůstala otevřená.
"A bratránek Demage," vyjmenovával Davide, zatímco já se snažila popadnout dech z toho šoku.
"A...ale... to jsou mudlové!"
"To mě říkat nemusíš!" Pokrčil rameny a šel. To je teda ochota! Ani mi to nevysvětlí! A tak jsem šla do kuchyně, kde vládl mamka - právě vařila oběd. No jo, vstala jsem pozdě - už je půl jedenácté.
"No konečně jsi vstala Šípková Růženko! Honem se dej do pořádku. Za půl hodiny se začnou scházet naši hosté!" Uvítala mě mamka.
"A jak to je teda s naším mudlovských příbuzenstvem?" zeptala jsem se opatrně, jelikož naštvat mamku v kuchyni není příliš bezpečné - může na vás vylít horký olej. Né snad, že už by to někdy zkusila, ale u mamky je možné všecko.
"Jak by to s ním mělo být?" nechápala.
"Davide říkal, že mají přijít i tetička Pepinda, strýček Chosé a bratránek Demage!" Vychrlila jsem a ustoupila o pár kroků pro větší bezpečnost.
"A ty mu věříš?" Zeptala se skoro pohrdavě.
"No... ehm..." znejistila jsem, ale mamka mě nenechala domluvit.
"Nechápu, jak můžu mít takovou dceru," vrtěla hlavou.
"Proč jako?" zeptala jsem se ublíženě, mírně v šoku.
"Tak hloupou! Proboha vždyt je to oslava výhradně čarodějů, pozvala jsem ty nejvznešenější americké rody kouzelníků, proč by tam měli otravovat nějací mudlové?!" Vybuchla. Hm, dalo se to čekat.
Ale přišlo mi to strašně nefér. Tak hele, on ai tu rozšiřuje drby a já to pak schytam? Pch... Vážně spravedlnost toto, že já debil tomu debilovi věřila. Šla jsem celá naštvaná, že jsem se nechala seřvat pro nic za nic do pokoje, abych vypadala jako normální člověk - to znamenalo se HODNĚ moc snažit nezabít bráchu. Zabila bych ho v poho bez kouzel, klidně bych ho uškrtila. Ale co... Ve svých třinácti letech stejně nemůžu používat kletby, které se nepromíjejí.
Když jsem sešla do obýváku, sedla jsem si na pohodlné křeslo. Ještě tam nikdo nebyl.
"Hamiltenovi nepřijedou! Psali, že jestli se dostanou z domu v příštím století, tak se možná staví," ušklíbla se mamka.
"Co se stalo?" Zeptala jsem se, aniž mě to nějak zajímalo.
"Jejich dům hlídají smrtijedi s Voldemortemv čele," oznamila mi.
"Voldemort je debil..." řekla jsem otráveně. Ne proto, že napadá Hamiltenovi, ty jsem ani neznala, ale proto, že zas něco vyvedl.
"Já vím," přitakal mamka.
"Takl proč jsi pro něj sloužila?"
"Já u něj nesloužila, byla to dobrovolná výpomoc," opravila mě.
"A proto jsi zabíjela lidi? Abys mu VYPOMÁHALA?!" Nevěřila jsem svým uším.
"Né, mě to bavilo," odsekla podrážděně, tak jsem radši změnila téma.
"A proč vlastně jedeme do Bradavic? Já myslela, že z nás chceš mít smrtijedy!" Navodila jsem téma a napjaté čekala na máminu reakci.
"Neptej se tak hloupě, jsi jako malé díte!" Okřila mě.
"Co je špatného na to, že jsem se zeptala?"
"Všechno a ted jsi nahoru!" rozkázala. Radši jsem poslechla, abych neschytala nějakou kletbu.
Nešla jsem ale nahoru do pokoje, šla jsem trucovat na zahradu. Je dost velká a je tam hodně šikovných zákoutí, kam se člověk může schovat před nevítanými lidmi. V tomto případě Davide, mamka a Louisa už preventivě. Ale třeba Cat nebo Elsie bych potkala celkem ráda, jenomže ty prý ráno někam vypadly. Nejspíš oznamit kámošům tu strašnou zprávu. Já je nebudu děsit tak brzo. Však je to zbtečné, mám ještě fůru času! No... asi tři měsíce a půl... *Polk* ... I když čas dokáže utíkat nehorázě rychle, když nechci. Ani neřeknu famfrpál a už bude konec roku, začátek prázdnin a ... stěhovnání... Vážně mám ted náladu pod psa.
"Čau ségra, co kutíš?" Vybafla na mě Gemma, jak jinak že, se skejtem v podpaží.
"Trucuju..." odpověděla jsem popravdě kapku rozladně, že našla můj úkryt. Né, že bych byla přímo naštvaná, jen se mi nechce někde "projíždět" na skejtu.
"Chceš se projet?" zazubila se na mě vesele.
"Ne, dík. Nemám zájem se někde vymáznout," odmítla jsem.
"Ale ty se nevymázneš!" Presvědčovala mě.
"VŽDYCKY se vymáznu!"
"Tentokrát ne!" Trvala na svém.
"Ale ty přece nemůžeš za to, že jsem nemehlo..." odpověděla jsem těžce depresivně.
"Tak dost! Ty tu máš záchvaty těžké depky a já nemám hnout ani prstem? Tak to ani nahodou!" Prohlásila a rozhodně mě postavila na nohy, vzala za ruku a táhla před dům na cestu. Přede mě postavila skejt a rozkázala:
"Jeď!"
"Eéchch?!" Myslím, že můj vyděšený pohled mluvil za vše. Nebo je Gemma natolik inteligentní, že jí to prostě trklo samotnou.
"Ale no tak, neboj, zvládneš to!" povzbuzovala mě, bohužel zbytečně.
Snažila jsem se protestovat, jenomže Gemma postrčila a já stěží stihla vyskočit na skejt a nezabít se. A už jsem si to pádila vstříc průšvihům. Jela jsem a jela... a najednou jsem uviděla njakého kluka s čenými vlasy, jak zběsila mává at zastavím a já na něj zase zoufale signalizoval, že to neumím, div, že jsem se udržela a nespadla jsem.
Hoch už nestihl uhnout, takže jsem to napálila do něj plnou rychlostí. Chudák.. A Gemma to sledovala z povzdálí a smíchem se válela na zemi. Měla jsem chut vraždit. Vstala jsem z toho kluka, řekla sory a odpádila do domu rychlostí blesku. Dopelášila jsem do pokoje, tam si sedla na postel a s hlavou v dlaních říkala... Trapas, trapas, trapas, nehorázný trapas....
Měla jsem STRAŠNOU chuť vraždit.
Mezitím o kus dál.
Kluk došel k Gemmě. K ještě velice rozesmáté Gemmě.
"Ahoj, ty jseš její kámoška?" zeptal se mile. Gemma měla co dělat, aby mu vůbec odpověděla, ale nakonec se přeci jen vzpamatovala.
"Dá se to tak říct," kývla.
"Ona bydlí tady?" ukázal na nás dům.
"Jo, proč?" vyzvídala.
"A dáš ji prosím tě tohle číslo?" podal ji malý složený papírek.
"Až mi řekneš proč," založila si ruce na prsa.
"Hm... no, ona se mi totiž líbí ..." priznal stydlive.
"Tak dobre. A od koho?"
"Od Jamese."
"Okej!" Spiklenecki na nej mrkla a taky zapadla do domu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama